Milicius

kantáta pro soprán, alt, basbaryton, bas, komorní orchestr a varhany na texty Jana Milíče z Kroměřeže

Premiéra: 8. října 2006

Durata: cca 34’

Interpreti premiérového uvedení: orchestr sestavený pro premiérového uvedení při otevření evangelického kostela v Praze na Chodově;

Josef Škarka - Milíč (basbaryton)
Jana Šrejma Kačírková - Antikristus (soprán)
Marek Šulc - Inkvizitor (bas)
Anna Trojanová - mezzo-soprán

Petra Hejdová - varhany, Pavel Trojan Jr. - dirigent

O skladbě:

Námětem kantáty Milicius, která byla napsána u příležitosti otevření sborového domu Českobratrské církve evangelické na Jižním Městě,  je příběh a poselství Jana Milíče z Kroměříže - významného představitele předhusitské reformace. Z jara 1367 se upřely zraky celé Evropy na Itálii. To způsobil Urban V. tím, že ohlásil návrat papežského dvora z Avignonu do Říma. Reagovali mnozí, zmiňme kupříkladu Petrarcův památný spis, ve kterém papeže ujišťoval, že již jeho příchod do Říma navrátí Itálii pokoj, toliko soužené válkami, přivede k rychlému vítězství křižáckou výpravou, jejíž provedení bylo živě přetřásáno v celém Středomoří, a zabezpečí křesťanstvu trvalý mír ve spojení s císařem. I daleko za Alpami způsobila událost mocné pohnutí. 
        První věta této kantáty vypráví, jak pražský kazatel Milíč neváhal hned v dubnu 1367 vydat se do Říma a navštívit tam přicházejícího papeže. Chtěl ho vyzvat k uskutečnění svého velkého snu o svolání obecného koncilu církevního, jenž by se usnesl a zorganizoval soustavnou práci kazatelskou v celém křesťanstvu a dal tím popud k pronikavé nápravě církevních poměrů. V očekávání a obavách, zda Urban V. skutečně provede ohlášený příchod, i v sklíčenosti nad tím, že tu musí mařit tolik času v nečinnosti (byl zvyklý kázat i třikrát denně), dal se strhnout ke kroku, který se mu stal bezmála osudným: ohlásil na dveřích petrského chrámu kázání, pro které si zvolil - aby vzbudil pozornost v lehkomyslném městě - téma příchodu Antikrista. Vzápětí se rozpoutala nad velikým kazatelem prudká bouře. Byl obviněn Inkvizitorem (v kantátě jej představuje   buffo-bas) a nařčen z kacířství. První věta čerpá především z Milíčova spisu “Sermo De Die Novissimo Domini”.
        Milíč byl uvržen do vězení, ve kterém usíná a zdá se mu sen. Že Antikristus skutečně přišel (koloraturní soprán) - to je námětem druhé věty. Zjevený Antikristus paroduje Milíčova slova z Listu papeži Urbanu V. a vysmívá se tak kritice poměrů v církvi, zvláště pak jejímu prorůstání s vládou a podlehnutí svodům moci. I hudební téma druhé věty vyjadřuje lehkost, se kterou člověk podléhá vábivým nástrahám a léčkám moci zla. Opouští víru a nechává se strhnout ve víru strašidelného valčíku, ve kterém se zjevují noční můry zapomenutých lidských hříchů.
        Kazatel se probouzí ze strašlivého snu. Třetí věta čerpá z jeho Poslání papeži Urbanu V. a pojednává o Milíčově setkání s ním. Jak přijal Urban V. prosby a návrhy českého kazatele, známo není, můžeme si však domyslet. Papež byl při svém návratu do Říma stržen do víru diplomatických i vojenských akcí a měl příliš mnoho starostí politických, než by se zamyslel nad návrhy Milíčovými. Tím méně asi zatoužil po odhalení tajemství Zjevení Janova, které mu sliboval ve Spisku o Antikristovi - napsaném, aby obhájil své kázání a byl propuštěn z vězení. Tento motiv je základem zběsilého kolotoče polyfonie hlasů a výkřiků,   které odstartuje Inkvizitor textem “Sed que horum causa?” - “Ale co je toho příčinou?”. Ptá se, aniž by chtěl znát odpověď. Milíč je nejprve odhodlán přednést své vysvětlení, ale pochopí, že je zaplaven otázkami, které se ve skutečnosti neptají. Kolotoč polyfonie se roztáčí a není k zastavení. V jistém momentu jej rychlost přemůže a rozprskne se do prostoru bezpředmětné nicoty. Přichází plocha smyčcového adagia, plynoucího jako řeka času a uvádějící hudební témata ve světle nových souvislostí. Milíč se vracel domů jistě zklamán, ale se silami spíše umocněnými nežli podlomenými. Adagio vyustí v chorál “Si enim oraveris pro ea”, do kterého postupně proniká idée fixe adagiového tématu času a unáší hlasy k závěrečné kódě.
        Milíč došel k přesvědčení, že k obecné nápravě církve nelze dojít z podnětu papeže. Tím horlivěji se dal v Praze do budování kazatelské školy, která by se ujala tohoto úkolu.

Těmto kazatelům, vlastním žákům, vybudoval útočiště - posvátný Jerusalem, který tak pojmenoval v naději, že vytvoří z Prahy město svatých. 
        V okamžiku, kdy roku 1374 umíral, mohlo se zdát, že všechno, co vybudoval takřka nadlidským úsilím, je ztraceno a zničeno persekucí, jež se rozpoutala nad jeho žáky. A přece neminulo ani dvacet let a zrušený Jerusalem ožil v Betlémské kapli, založené Milíčovými žáky, a brzy nato našel Milíč v největším kazateli betlémském dovršitele svého díla. 
/Pavel Trojan Jr., faktografické informace: “Knížky o Antikristovi”, Dr. F. M. Bartoš/

Poslech:

Josef Škarka - Milíč (basbaryton)
Lucie Silkenová - Antikristus (soprán)
David Vaňáč - Inkvizitor (bas)
Anna Trojanová - mezzo-soprán

Český komorní orchestr

Pavel Trojan Jr. - dirigent

Nahrávka byla pořízena živě z koncertu 31. května 2012 v koncertním sále Pražské konzervatoře


I. věta


II. věta


III. věta