Rok vzniku: 2013
Kategorie: Orchestrální
Vokálně instrumentální dílo pro recitátora, soprán a symfonický orchestr. Na texty Jacopone da Todiho a Jakuba S. Trojana.
Premiéra: 25. října 2013
Durata: 29’
Interpreti prvního uvedení: Komorní filharmonie Pardubice, Igor Orozovič - mluvené slovo, Lucie Silkenová - soprán, Vojtěch Jouza - dirigent
O skladbě:
Vokální symfonie s podtitulem “Člověk a vesmír” (podle stejnojmenné básně mého dědečka, J. S. Trojana, která se stala literárním základem tohoto díla) je mým již druhým počinem v tomto žánru. První vokální symfonii nazvanou “R.U.R.” (volně inspirovanou dramatem Karla Čapka) jsem napsal u příležitosti absolutoria skladby na Pražské konzervatoři. Po více než šesti letech se k vokální symfonii vracím - vnitřně puzen láskou a důvěrou v její sílu a výpověď; a také snad úmyslem srovnatelně zaklenout dvě významné etapy svého studia skladby. Ve velkém očekávání, jak se k této hudební formě vrátím dvakrát stejně a přece dvakrát jinak.
V první větě nasloucháme Člověku zmítanému ostrým rozporem mezi Infinitou vesmíru a konečností lidského života. Člověku tápajícímu, ztracenému v bezbřehosti domnělé prázdnoty. Avšak Člověku hledajícímu?
Druhá věta je uvedena sopránovou árií na text italského středověkého básníka Jacopone da Todiho. Sálá planoucí Láskou. Zda Láskou k člověku bližnímu, nebo Bohu není zřejmé a vlastně ani podstatné, či v rozporu.
Ve třetí větě se vracíme ke ztracenému Člověku. Je Láska odpovědí, světlem spalujícím temnotu prázdnoty?
Závěrečná věta je snem o ztraceném Ráji.
Rok vzniku: 2010
Kategorie: Orchestrální
Instrumentální dílo symfonický orchestr.
Premiéra: 28. dubna 2010
Durata: 29’
Interpreti prvního uvedení: Plzeňská filharmonie, Marko Ivanović - dirigent
O skladbě:
Dva pilíře, jež podpírají klenbu Sinfonietty, přede mnou vyvstanuly po přečtení Bulgakovova románu "Mistr a Markétka" a shlédnutí Felliniho filmu "8 a 1/2".
Dva - na první pohled nesouvisející náměty - jakoby spolu protančily Wollandův bál a těsně před kohoutím zakokrháním prohlédly svůj úděl.
Rok vzniku: 2009
Kategorie: Orchestrální
Vokálně instrumentální dílo pro soprán, tenor a symfonický orchestr. Na texty Thomase Hardyho.
Premiéra části cyklu: 20. června 2009 (cyklus jako celek nebyl dosud uveden)
Durata: cca 37’
Interpreti prvního uvedení tří části z cyklu: Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Livia Obručník Vénosová - soprán, Josef Moravec - tenor, Jan Krejčík - dirigent
O skladbě:
Příběh viny, promarněné příležitosti k lidskému setkání a tragické míjení dvou postav.
Na jeho počátku stojí samozřejmost, se kterou on očekává odezvu na svou nevyslovenou lásku. Přichází zklamání, které nedokáže překlenout jinak, než obviněním milované, že promarnila příležitost. Než mohl vyslovit svůj cit, milovaná se vzdaluje. To jí přikládá za vinu. Vše směřuje k tragickému vyvrcholení. Hrdina poznává, že na počátku příběhu stojí jeho vlastní vina. Ona umírá, on si teprve v samotě uvědomuje prázdnotu a promarněnost svého života. Neprohlédl sebeklam, kterým se obestřel, aby ospravedlnil svou neschopnost naplnit vlastní touhu.
Rok vzniku: 2006
Kategorie: Orchestrální
kantáta pro soprán, alt, basbaryton, bas, komorní orchestr a varhany na texty Jana Milíče z Kroměřeže
Premiéra: 8. října 2006
Durata: cca 34’
Interpreti premiérového uvedení: orchestr sestavený pro premiérového uvedení při otevření evangelického kostela v Praze na Chodově;
Josef Škarka - Milíč (basbaryton)
Jana Šrejma Kačírková - Antikristus (soprán)
Marek Šulc - Inkvizitor (bas)
Anna Trojanová - mezzo-soprán
Petra Hejdová - varhany, Pavel Trojan Jr. - dirigent
O skladbě:
Námětem kantáty Milicius, která byla napsána u příležitosti otevření sborového domu Českobratrské církve evangelické na Jižním Městě, je příběh a poselství Jana Milíče z Kroměříže - významného představitele předhusitské reformace. Z jara 1367 se upřely zraky celé Evropy na Itálii. To způsobil Urban V. tím, že ohlásil návrat papežského dvora z Avignonu do Říma. Reagovali mnozí, zmiňme kupříkladu Petrarcův památný spis, ve kterém papeže ujišťoval, že již jeho příchod do Říma navrátí Itálii pokoj, toliko soužené válkami, přivede k rychlému vítězství křižáckou výpravou, jejíž provedení bylo živě přetřásáno v celém Středomoří, a zabezpečí křesťanstvu trvalý mír ve spojení s císařem. I daleko za Alpami způsobila událost mocné pohnutí.
První věta této kantáty vypráví, jak pražský kazatel Milíč neváhal hned v dubnu 1367 vydat se do Říma a navštívit tam přicházejícího papeže. Chtěl ho vyzvat k uskutečnění svého velkého snu o svolání obecného koncilu církevního, jenž by se usnesl a zorganizoval soustavnou práci kazatelskou v celém křesťanstvu a dal tím popud k pronikavé nápravě církevních poměrů. V očekávání a obavách, zda Urban V. skutečně provede ohlášený příchod, i v sklíčenosti nad tím, že tu musí mařit tolik času v nečinnosti (byl zvyklý kázat i třikrát denně), dal se strhnout ke kroku, který se mu stal bezmála osudným: ohlásil na dveřích petrského chrámu kázání, pro které si zvolil - aby vzbudil pozornost v lehkomyslném městě - téma příchodu Antikrista. Vzápětí se rozpoutala nad velikým kazatelem prudká bouře. Byl obviněn Inkvizitorem (v kantátě jej představuje buffo-bas) a nařčen z kacířství. První věta čerpá především z Milíčova spisu “Sermo De Die Novissimo Domini”.
Milíč byl uvržen do vězení, ve kterém usíná a zdá se mu sen. Že Antikristus skutečně přišel (koloraturní soprán) - to je námětem druhé věty. Zjevený Antikristus paroduje Milíčova slova z Listu papeži Urbanu V. a vysmívá se tak kritice poměrů v církvi, zvláště pak jejímu prorůstání s vládou a podlehnutí svodům moci. I hudební téma druhé věty vyjadřuje lehkost, se kterou člověk podléhá vábivým nástrahám a léčkám moci zla. Opouští víru a nechává se strhnout ve víru strašidelného valčíku, ve kterém se zjevují noční můry zapomenutých lidských hříchů.
Kazatel se probouzí ze strašlivého snu. Třetí věta čerpá z jeho Poslání papeži Urbanu V. a pojednává o Milíčově setkání s ním. Jak přijal Urban V. prosby a návrhy českého kazatele, známo není, můžeme si však domyslet. Papež byl při svém návratu do Říma stržen do víru diplomatických i vojenských akcí a měl příliš mnoho starostí politických, než by se zamyslel nad návrhy Milíčovými. Tím méně asi zatoužil po odhalení tajemství Zjevení Janova, které mu sliboval ve Spisku o Antikristovi - napsaném, aby obhájil své kázání a byl propuštěn z vězení. Tento motiv je základem zběsilého kolotoče polyfonie hlasů a výkřiků, které odstartuje Inkvizitor textem “Sed que horum causa?” - “Ale co je toho příčinou?”. Ptá se, aniž by chtěl znát odpověď. Milíč je nejprve odhodlán přednést své vysvětlení, ale pochopí, že je zaplaven otázkami, které se ve skutečnosti neptají. Kolotoč polyfonie se roztáčí a není k zastavení. V jistém momentu jej rychlost přemůže a rozprskne se do prostoru bezpředmětné nicoty. Přichází plocha smyčcového adagia, plynoucího jako řeka času a uvádějící hudební témata ve světle nových souvislostí. Milíč se vracel domů jistě zklamán, ale se silami spíše umocněnými nežli podlomenými. Adagio vyustí v chorál “Si enim oraveris pro ea”, do kterého postupně proniká idée fixe adagiového tématu času a unáší hlasy k závěrečné kódě.
Milíč došel k přesvědčení, že k obecné nápravě církve nelze dojít z podnětu papeže. Tím horlivěji se dal v Praze do budování kazatelské školy, která by se ujala tohoto úkolu.
Těmto kazatelům, vlastním žákům, vybudoval útočiště - posvátný Jerusalem, který tak pojmenoval v naději, že vytvoří z Prahy město svatých.
V okamžiku, kdy roku 1374 umíral, mohlo se zdát, že všechno, co vybudoval takřka nadlidským úsilím, je ztraceno a zničeno persekucí, jež se rozpoutala nad jeho žáky. A přece neminulo ani dvacet let a zrušený Jerusalem ožil v Betlémské kapli, založené Milíčovými žáky, a brzy nato našel Milíč v největším kazateli betlémském dovršitele svého díla.
/Pavel Trojan Jr., faktografické informace: “Knížky o Antikristovi”, Dr. F. M. Bartoš/
Nahrávka:
Josef Škarka - Milíč (basbaryton)
Lucie Silkenová - Antikristus (soprán)
David Vaňáč - Inkvizitor (bas)
Anna Trojanová - mezzo-soprán
Český komorní orchestr
Pavel Trojan Jr. - dirigent
Nahrávka byla pořízena živě z koncertu 31. května 2012 v koncertním sále Pražské konzervatoře